České země, které leží ve středu Evropy a k nimž patří Čechy, Morava a část Slezska, byly osídleny odedávna. První doklady o tomto osídlení v podobě artefaktů a keramiky sahají až do starší doby kamenné, zhruba dvacetosm tisíc let před naším letopočtem. Od 3. století před naším letopočtem obývali České země Keltové. Jméno keltského kmene Bójů bylo základem pro latinský název Boiohaemum, z něhož vznikl název Bohemia, kterého se dodnes pro Čechy užívá v mnoha jazycích. Počátkem 1. století našeho letopočtu vpadly na území Čech germánské kmeny a nedávné archeologické nálezy svědčí o tom, že se římské legie ve 2.století dostaly až na střední Moravu k dnešní Olomouci.

Slovanské osídlování začíná až v 5. století našeho letopočtu. V letech 623 až 659 existoval na území Českých zemí volný svazek slovanských kmenů pod vedením franckého kupce Sama, tak zvaná Samova říše. Počátkem 9. století se na území Českých zemí začíná šířit křesťanství. V roce 845 je 14 českých knížat pokřtěno v německém Řezně (Regensburg). V roce 830 na Moravě vzniká Velkomoravská říše, která zahrnuje jak Čechy, tak i západní Slovensko. V letech 863 a 864 přichází na Moravu z tehdy byzantské Soluně křesťanská mise Cyrila (Konstantina) a Metoděje, kteří přinesli hlaholici a šířili křesťanství ve staroslověnštině - jazyku srozumitelném slovanskému obyvatelstvu. Velkomoravská říše, od níž se Čechové těsně před koncem 9. století odtrhli, je v letech 906-8 vyvrácena Maďary. Do 10. století také spadají počátky českého státu, ve kterém vládne dynastie Přemyslovců. V roce 924 se vlády ujímá kníže Václav, který je v roce 936 úkladně zavražděn svým bratrem Boleslavem. Václav je později svatořečen a jako svatý Václav se stává patronem České země. Přirozeným centrem českého státu se stává Praha, ve které je v roce 973 zřízeno první biskupství. Nejvýznamnější památkou z 10. století je románská bazilika svatého Jiří na Pražském hradě.

V roce 1085 byl přemyslovskému knížeti Vratislavu II. udělen osobní královský titul. Dědičným královstvím se však České země stávají až za Vladislava II. v roce 1158. Ve 13. století se začínají zakládat města jako Brno, Znojmo nebo Poděbrady a vznikají královská města jako Jihlava, Hradec Králové, České Budějovice, nebo Olomouc . Král Václav II. (1278-1305) zve ze sousedních německých zemí osadníky do pohraničních oblastí Čech. Zavražděním Václava III. v roce 1306 vymírá dynastie Přemyslovců po meči. Od 13. století se české království stává součástí Svaté říše římské a český král je jedním ze sedmi kufiřtů, kteří volí císaře této říše.

V roce 1310 na český trůn nastupuje Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou, dcerou krále Václava II. Za jeho syna Karla, který se stává českým králem v roce 1346 a který byl v roce 1355 zvolen a korunován císařem Svaté říše římské, dosáhly české země nebývalého rozkvětu. Karel IV. založil v roce 1348 v Praze první univerzitu ve střední Evropě, položil základy gotické Prahy, založil Nové Město Pražské, zvelebil Staré Město a Pražský hrad, dal v Praze postavit kamenný most přes Vltavu, který nese jeho jméno, a nedaleko Prahy postavil hrad Karlštejn. V jeho době byla Praha povýšena na střed říše. Se svými čtyřiceti tisíci obyvateli byla tehdy Praha jedním z největších měst Evropy.

Po smrti Karla IV. se v roce 1378 vlády ujal jeho syn Václav IV. V Praze začíná působit kazatel Konrád Waldhauser, který bouří proti nepravostem v církvi a usiluje o její reformu. V jeho úsilí později pokračuje rektor Pražské university Mistr Jan Hus. Jeho kázání, v nichž Hus svými názory předjímá pozdější protestantské hnutí, vzbuzují nevoli církve, ale mají v zemi široký ohlas. Hus je v roce 1414 předvolán do Kostnice (Konstanz), aby na církevním sněmu čelil obžalobě z kacířství. Přes všechen nátlak a věznění však Hus své názory neodvolal. 6. července 1415 byl z rozhodnutí koncilu v Kostnici jako kacíř upálen.

Když zpráva o Husově upálení došla do Čech, rivalita mezi husity, kteří souhlasili s Husovými názory na reformu církve, a katolíky, se postupně proměnila v otevřené nepřátelství. Zejména po úmrtí krále Václava IV. v roce 1419 docházelo v zemi k nejrůznějším výtržnostem na obou stranách. Defenestrace konšelů a radních z oken pražské radnice a soustřeďování husitů ve městech i v horských oblastech byly počátkem husitské revoluce a válek, které ji následovaly. V roce 1420 husité stanovili svůj program v tak zvaných „Čtyřech artikulích Pražských“. V témže roce založili město Tábor, které se pak stalo centrem husitského hnutí.

Na události v českých zemích reagovala církev od roku 1420 až do roku 1431 pěti křižáckými výpravami. Všechny byly v bitvách husitským vojskem poraženy. Husitská vojska vedl nejdříve legendární, nikdy neporažený Jan Žižka z Trocnova (1374 – 1422); po něm převzal vedení husitských vojsk Prokop Holý. Ani husité se však nevyhnuli vnitřním rozporům a rozdělili se na radikální křídlo Táboritů, kteří odmítali jakýkoliv kompromis, a umírněné, kterým šlo o dohodu s císařem a církví. To nakonec vedlo k bratrovražedné bitvě u Lipan v roce 1434, v níž Táborité byli poraženi. Konec husitským válkám učinilo až schválení tak zvaných basilejských kompaktát. Jednal o nich nejdříve církevní sněm v Basileji (1433), na němž zástupci husitského hnutí obhajovali „Čtyři artikuly Pražské“. Podařilo se jim dosáhnout toho, že v českých zemích bylo zachováno právo přijímat podobojí. V roce 1436 bylo nakonec dosaženo dohody mezi císařem Zikmundem a Českým královstvím na sněmu v Jihlavě.

V roce 1448 se stal zemským správcem Jiří z Poděbrad, stoupenec husitů, který byl v roce 1458 po smrti krále Ladislav Pohrobka (1453-1457) zvolen českými stavy králem. Do doby jeho vlády spadají počátky české reformační církve, Jednoty bratrské. Po smrti husitského krále Jiřího z Poděbrad v roce 1471 nastupuje na český trůn jagellonská dynastie, která vládne až do roku 1526, kdy byl po smrti krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče (uherský Mohacs) českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský.

Země, která byla zpustošena náboženským rozbrojem a válkami, se ve druhé polovině 15. století konečně dočkala mírového narovnání mezi katolíky a stoupenci husitských reforem. Začíná postupná regenerace země. Zejména během 16. století se zvelebují města, budují se renesanční zámky zejména v Praze, na jihu Čech zakládá Jakub Krčín (1535-1604) rozsáhlou síť proslulých jihočeských rybníků. Dochází k rozkvětu humanistické literatury. V moravských Kralicích pracují bratrští učenci na překladu bible z původních hebrejských a aramejských pramenů. Jejich překlad, který vychází v letech 1579-1594 pod názvem Biblí svatá, je obecně znám pod názvem Bible Kralická. Tato bible měla obrovský význam pro český jazyk i českou literaturu a její jazyk je dodnes živý.

Za vlády císaře Rudolfa II. (1576-1611) se Praha znovu stává kulturním centrem říše, ale po jeho smrti dochází opět k rozporům mezi katolíky a stoupenci reforem, které vrcholí v povstání českých stavů proti králi Matyášovi, který nastoupil na český trůn po svém bratru Rudolfovi. Tak jako na počátku husitské revoluce, i toto povstání začíná defenestrací. V květnu 1618 byli z oken pražského hradu vyhozeni dva královští místodržící. V srpnu 1619 volí čeští stavové českým králem Fridricha Falckého. Jeho vláda však nemá dlouhého trvání. Vojsko českých stavů je 8. listopadu 1620 v rozhodující bitvě na Bílé hoře u Prahy poraženo a král Fridrich se zachraňuje útěkem. České země jsou krutě potrestány. 27 českých pánů, kteří se účastnili odboje proti Habsburkům, je v Praze v červnu 1621 na Staroměstském náměstí veřejně popraveno. Místo, kde stálo popravčí lešení, je dodnes vyznačeno na dlažbě. Poprava českých pánů byla jenom úvodem k dalším represivním opatřením a protireformačním dekretům. Císař Ferdinand II., který nastoupil na trůn v roce 1620, sice řadu účastníků povstání omilostnil, ale zkonfiskoval jejich majetek. V zemi, která byla z devíti desetin protestantská, začala probíhat násilná protireformace. Třicetiletá válka, která stavovské povstání následovala, zpustošila a zbídačila zemi natolik, že z původních víc než tří milionů obyvatel zbylo osm set tisíc. Mnozí dali přednost emigraci do sousedních zemí, kde byla protestantská vyznání povolena. Nejvýznamnější osobností je mezi nimi Jan Ámos Komenský (1592-1672), český myslitel a pedagog, jedna z hlavních osobností Jednoty bratrské. Vestfálským mírem v roce 1648, který ukončil třicetiletou válku, byl osud českých zemí zpečetěn. Zůstaly pod nadvládou Habsburků až do roku 1918.

Česká šlechta a zemanstvo byly zdecimovány, jejich statky byly dány cizincům a na poddané byly uvrženy nepoměrně vyšší robotní povinnosti, které vedly koncem 17. století k povstáním, jež byla krvavě potlačena. Pokračuje násilná rekatolizace země. Bible Kralická a řada jiných knih je na indexu. Zakázané knihy nalezené při domovních prohlídkách se sbírají a pálí. Většině obyvatel nezbývá než podvolit se nátlaku. Jen nepatrná menšina tajných Bratří si za cenu předstírání, že jsou katolíky, dokázala udržet svou víru. Někteří se raději přihlásili k vyznání židovskému, které bylo jediným zbývajícím povoleným náboženstvím. Monumentem doby je na druhé straně řada barokních kostelů na venkově a vrcholné stavby českého baroka vybudované převážně v 1. polovině 18. století.

Úlevu přinášejí až reformy císaře Josefa II. (1780-1790). Je zrušen jezuitský řád, zakázáno mučení při hrdelních procesech, soudnictví je odděleno od správy a v roce 1781 je vydán patent o zrušení nevolnictví; toleranční patent, kterým se povoluje příslušnost k dvojímu protestantskému vyznání, byl vydán v témže roce. Zároveň však dochází k centralizaci správy a ke germanizaci vyššího školství a úřadů.

Reakcí na germanizační úsilí je české národní obrození, jehož počátek se klade do zhruba stejné doby. V 80. letech 18. století začínají v Praze vycházet první české noviny, začíná se hrát české divadlo, v roce 1792 se zřizuje stolice českého jazyka a literatury na Pražské universitě. V roce 1806 se zavádí v českých zemích povinná základní školská docházka. V 19. století se české země v rámci Rakousko-Uherska rychle industrializují a dochází k všeobecnému rozvoji vzdělání, kultury a české literatury. V revolučním roce 1848 je definitivně zrušena robota. V roce 1869 je uzákoněna povinná osmiletá školní docházka. V roce 1882 je Karlova universita v Praze rozdělena na německou a českou. V roce 1883 se v Praze otevírá Národní divadlo.

V důsledku porážky v první světové válce (1914-1918) se Rakousko-Uhersko rozpadá. Na jeho troskách vznikají nové státy, mezi nimi i Československo, které se ustavuje 28. října 1918 jako demokratický stát v čele s presidentem Tomášem G. Masarykem (1850-1937). Kromě Čech a Moravy se součástí Československa stává i Slovensko a Podkarpatská Rus. Co do národnostního složení je však čtrnáctimilionové Československo ne příliš stabilní stát. Kromě Slováků, kteří od zániku Velkomoravské říše byli součástí Uherska, má víc než třímilionovou německou menšinu, téměř třičtvrtěmilionovou maďarskou menšinu na jižním Slovensku, polskou menšinu na severovýchodní Moravě a Rusíny na Podkarpatské Rusi.

V roce 1933 se v sousedním Německu dostává k moci Adolf Hitler a v Německa se stává totalitní stát. Hitlerovské Německo v roce 1938 obsazuje Rakousko, které se anšlusem stává součástí tak zvané Velkoněmecké říše, a Československo se svými třemi miliony Němců soustředěných zejména v pohraničních oblastech státu je další na řadě. Hitler žádá o odstoupení pohraničního území Německu. Přestože má Československo obrannou dohodu s Velkou Británií a Francií, tehdejší představitelé těchto zemí chtějí zabránit válce stůj co stůj. Mnichovskou dohodou z 15. září 1938 je československá vláda přinucena kapitulovat a pohraniční oblasti Čech a Moravy jsou přičleněny k Německu. Okleštěný stát je pak 15. března 1939 zabrán německým vojskem a nazván Protektorát Čechy a Morava. Den předtím Slovensko vyhlásilo nezávislost a Maďarsko zabralo Podkarpatskou Rus. 1. září 1939 vypukla 2. světová válka. V květnu 1945, kdy válka skončila vítězstvím spojenců, bylo Československo obnoveno, i když Podkarpatská Rus byla přičleněna k Sovětskému Svazu, který tak dosáhl toho, že měl s Československem společnou hranici. Dochází k hromadnému odsunu Němců z pohraničních oblastí. V únoru 1948 se pak díky puči v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku.

Liberalizační hnutí roku 1968 známé jako Pražské jaro bylo poraženo díky sovětské invazi v srpnu téhož roku. Poměry v zemi změnila až Sametová revoluce v listopadu 1989. Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Českou republiku a Slovensko. Obě země schválily v lidovém referendu v roce 2003 svůj vstup do Evropské Unie.